MŮJ PŘÍBĚH ROKU 2014

2014_Kréta_vše_308Je tomu přesně rok, co jsem po 11 letech opustila jistoty a zázemí kancelářského prostředí a pustila se do světa svobody, efektivity a kreativity, nejistot a strachů. Rok, ve kterém jsem poznala spoustu zajímavých lidí, spoustu inspirativních příběhů. Těch dnů bylo spoustu - pestrých, kreativních, ale i probrečených nebo strávených jen v leže s dekou na hlavě a nápisem: nechte mě být. Během tohoto roku jsem dokázala vystoupit ze své komfortní zóny zaměstnance a přestože nebyl každý den oslavou, ty radostné a svobodné dny převažovaly.

Píše se rok 2013, červenec, moje dvoutýdenní dovolená u moře se blíží ke konci.

Jsem tam s partou lidí, kteří si pobyt prodlužují ještě o týden, někteří o dva.

Sakra a já musím do práce.

Fakt musím, přemýšlím, jak to udělat, abych příště nebyla vázaná na práci v Praze. Vždyť i tady jsem s notebookem vyřídila spoustu emailů a vlastně si nikdo ani nevšiml, že jsem 2.500 km daleko. Jak to udělat? To je jediné, co mi běží hlavou.

Ležím na hladině slaného moře, to mě nadnáší, koukám do té nekonečnosti nebe a moře a celým tělem se mi vine blažený pocit při představě, že jsem svobodná ve svém povolání, že mohu mít dovolenou, jak dlouho budu chtít, a do přesných detailů si představuji, jak trávím celé dny v plavkách, pracuji, zrovna když mám nápady a chuť, a když mi to nejde, tak se jdu vykoupat do moře. Ten pocit byl tak silný, že mi vydržel až do dnes (cítím to i fyzicky), vždy když si sebe takto představím. 

Po příjezdu do Prahy jsem hned první den v práci sebrala odvahu a šla za svým nadřízeným a požádala ho o zkrácení mého pracovního úvazku na 2 dny v týdnu + 1 den home office s mým záměrem rozšířit svého koníčka - focení - do větších rozměrů, zkrátka postupem času překlopit kancelářskou práci pouze do focení, do mé záliby, do mého flow, do mého zdroje energie, radosti a nápadů.

Utekly 2 měsíce a já měla za sebou velkou konferenci v práci, kterou jsem z větší části dotáhla do konce po organizační stránce a celou ji odfotila. Po vyhodnocování odměn pro náš tým jsem ovšem nedostala, co jsem očekávala. Úplně jsem v sobě cítila ten pocit toho, že pro někoho dělám a on ani neumí, nechce, nemá možnost nebo nevím…jaké další ne… ohodnotit mou práci.

Já svou hodnotu znám a také jsem si o ni řekla. Odpověď byla jasná - bohužel to nejde, ohodnocení bude příště, o Vánocích budou prémie, aj. Ten vztek, co ve mně vzrostl, byl opravdu zlom. Věděla jsem, že takhle už dál nemůžu, zabilo by to mé srdce, cítila jsem tam obrovský tlak a vztek se měnil v lítost a sevření. 

Musíš něco udělat, v hlavě jsem měla jedině tuto větu…

doma jsem se propadala do sebe sama, snažila se něco vymyslet a nic nepřicházelo. V té bezmoci jsem se nějakým zvláštním způsobem dokázala uklidnit, otevřít své srdce a DŮVĚŘOVAT. 

Pár dní na to mě oslovil europoslanec Edvard Kožušník, jemuž jsem 4 předchozí roky fotila různá politická i nepolitcká setkání, která pořádal, a v létě ho provázela s foťákem na jeho běžecké tour po České republice.  Nabídl mi smlouvu do konce května 2014. Domluvili jsme se na focení, točení a střihu videí pro jeho volební kampaň.

V tu chvíli se to ve mě zlomilo, byla jsem vděčná za tuto příležitost.

Spočítala jsem si, že na nájem budu mít a teď ještě potřebuji něco dalšího, abych si udržela svůj životní standard. Začínalo to mít spád 🙂 Na Facebooku se objevil inzerát na kreativní posilu týmu Denisy Říha Palečkové a Richarda Vojíka - nečekala jsem ani vteřinu a posílala svůj motivační email. Za pár dní jsme se potkali a domluvili se… lítala jsem do vzduchu.

Teď už jen napsat výpověď, ať to stihnu do konce roku. Stalo se.

Byl přelom nového roku 2014 a já byla nadšená novými aktivitami a prací z domu a spoustou zakázek na focení. Najednou jsem zjistila, kolik toho jsem schopna udělat, když pracuju v denní dobu SVÉHO FLOW - to je odpoledne až do večera, někdy jen večer a v noci. 

Ta úleva, když byl první lednový pracovní den a já nemusela vstávat do práce… uffff, to je super, můžu si to dělat po svém! Tento status jsem i ihned dala na svou zeď Facebooku... 🙂

Práce mi přibývalo - domluvila jsem se na spolupráci s Pavlou, která má v centru Prahy Optiku Anděl - chtěla rozjet Facebookový profil její optiky.  Práce jsem měla dost i od Denisy a Richarda a má smlouva (má finanční jistota) s europoslancem se blížila ke konci. Netušila jsem však, že ke konci úplnému. Vše se rýsovalo tak, že svůj mandát obhájí a naše spolupráce bude pokračovat. Nestalo se tak.

Obrečela jsem to a v tu chvíli jsem pocítila totálně novou emoci, a to EXISTENČNÍ STRACH. Rozpadl se mi můj domeček z karet, který jsem stavěla, bylo to fuč.

Spolupráce s Denisou se blížila také ke konci, tentokrát z mé strany, svezlo se to k aktivitám, které mě totálně vyčerpávaly, a já jsem si neuměla uhlídat své hranice. Každopádně jsem za tuto spolupráci nesmírně vděčná, naučila jsem se spoustu nového (obstarávala jsem několik webů v různých redakčních systémech, psala mailingy, stříhala videa, apod.) Naučila jsem se i to, a to hlavně, jak si držet své hranice. 

Byl začátek června a přišlo mi, že stojím zase na začátku. Měla jsem koupenou letenku na půlku července opět na Krétu, tentokrát na tři týdny. Hlavou mi běželo: ty jsi teda borec, nemáš žádnou jistotu spolupráce a jedeš si na tři týdny pryč,

z čeho zaplatíš v srpnu nájem?

A co v září? Existenční strach - to je úzkost, po celém těle, žádná světlá myšlenka, jen propad do temna a díry. 

Na svém vision boardu mám větu: jsem otevřená všem příležitostem, které mi přinášejí peníze. Neuteklo ani pár dnů a já se potkala s módní návrhářkou Táňou Havlíčkovou, ta se zmínila, že chystá seminář pro ženy a že shání prostory, kde by mohl seminář být uspořádán. Vzhledem k tomu, že jsem předchozí “office roky” pořádala akce na míru, byl tento požadavek pro mě easy. Nabídla jsem jí, že jí pomohu s uspořádáním semináře - vše jsem dělala s chutí, lehce a s radostí. Seminář jsem i nafotila a nesmírně jsem si užívala pozorovat ženy - účastnice, jak se proměňují v rozzářené bytosti.

Focení je zkrátka moje - poté mi chodily zprávy o tom, že některé ani netušily, že jsem je fotila, a že se na fotkách samy sobě líbí. Začala jsem měnit svůj přístup k focení a začala si uvědomovat nebo spíše jen věřit tomu, že dokážu/umím/mám cit vyfotit každého tak, že bude se sebou spokojen 🙂 

S Táňou jsme se domluvili na spolupráci při přípravě její podzimní šnůry seminářů po celé ČR, byla jsem nadšená - v tom mi došlo, že budu dělat opět to samé, co v kanceláři, ale ze svého prostředí, tempem vlastním, takže klidně i po nocích a s někým, kdo ví, kam směřuje, a má jasno v tom, co dělá. Ideální kombinace. Takovou zažívám dodnes i s Pavlou z Optiky Anděl. 

Letní dovolená byla částečně pracovní, i když tento výraz se mi moc nelíbí (protože se jednalo častokrát o pracovní diskuse pod slunečníkem na pláži nebo při plavání v moři nebo jen tak v taverně při popíjení frapé) - 10 dní jsme s Pavlou z Optiky společně připravovaly plán jejích marketingových aktivit na podzim, psaly scénáře k videím, která budeme točit, a nastavovaly naši spolupráci od září. Během těch společných deseti dní jsme natočily u moře promo video na kontaktní čočky a ještě z dovolené jsem posílala fakturu za toto video. V tu chvíli jsem věděla, že i v srpnu zaplatím nájem a od září už budu mít spolupráci s Táňou a Pavlou v pohodě… nádherný pocit, vyšlo to tak, jak mělo. Na dovolené jsem začala psát blogy na svůj fotografický web, upravila jsem jeho strukturu a začala pravidelně aktualizovat a svou energii směřovat tam. Majitelé apartmánů mě požádali o nafocení jejich prostor na web a propagační letáky, takže další milá zakázka z dovolené. 

Opět jsem lehávala v moři, nechala se nadnášet a vizualizovala si svůj život. 3 týdny utekly a já si i ujasnila své priority v životě... 

2014_Kréta_vše_316

Celý podzim jsem měla hojnost v zakázkách, v klientech, ve spolupráci s lidmi, kteří stojí pevně na zemi a vědí, kam jdou. Mezi ně patří i Alice Kirš, které jsem fotila velkou akci pro ženy - Miliónová žena, Dynamiku Bohatství s Janem Polákem a před koncem roku i vánoční večírek Firmy 2.0 jejího muže Davida Kirše. Opět jsem navázala kontakt s Edvardem Kožušníkem a přicházejí mi noví lidé, se kterými plánuji v roce 2015 spolupráci. 

Nyní je konec roku 2014 a mě čekají další příležitosti a životní výzvy. V tomto období si zpracovávám svůj vision board, na kterém i pro rok 2015 nebudou chybět hesla jako: mám jen to nejlepší pro mě, jsem kreativní a nápaditá, jsem otevřená možnostem, které mi přinášejí hojnost. Kromě focení se ještě více chci zaměřit na mou terapeutickou praxi - kineziologii, kde u svých klientek vidím za tu dobu co ji dělám, velké posuny v jejich osobním životě. 

Co nejvíc jsem se NAUČILA?

  • otevřít své srdce a věřit tomu, co přijde (i když to nejde pokaždé na lusknutí prstu),
  • najít si svůj čas na to,  přát si a svá přání vizualizovat a procítit je skrz tělo. Nejvíce se mi to daří ráno ještě v posteli anebo večer před usnutím, 
  • umět odmítnout práci, pokud není v mém flow - jsem kreativec, hlavu mám často v oblacích, během10 minut cesty autem jsem například schopna vymyslet skoro do detailu automobilový provoz řízený autopiloty, apod. 🙂
  • poslouchat své tělo a věřit mu; uvědomovat si svůj cyklický rytmus. 

V roce 2014 s vděčností NECHÁVÁM: 

  • existenční strach - přestože nikdy nebyl naplněn,
  • čas nepracovně strávený na Facebooku (ty stále pozitivní posty od “přátel” mě někdy, zvlášť když nejsem ve své síle a stabilitě, dokážou pěkně dostat k zemi, pravdou však je, že díky Facebooku jsem poznala v reálu i jednu svělou bytost - Nany, která mě přivedla k hoopingu),
  • neschopnost si vymezit své hranice.

Jsem vděčná za každý den a za každého, s kým mám možnost se potkat. A hlavně za svého Káju, který má se mnou svatou trpělivost, pochopení a bere mě takovou, jaká jsem. 

DĚKUJI. DĚKUJI. DĚKUJI.

S láskou a vírou v sebe sama

Kačka